Tak na 7 do práce v 8 zpátky na poštu a pak zase do práce. V 11.30 už je cestovní horečka přiliš vysoká, tak to balím a letím se chystat. S Vojtou jsme domluveni na 13.30. Montuju hrazdu a desku, chystám věci, obědvám. Před půl volá Vojta, že nestíhá a posouváme sraz na 14.30. Hodinku zpožďo máme natrénovanou při odjezdech na hory a víceméně s ní už oba automaticky počítáme. Nahazujeme motky a letíme k volebním místnostem. Vhazujeme lístky s barvou typickou pro vyšší řadu S a spojujeme se s Ýbrckem a Fanošem, kteří jsou už na cestě. Sraz dáváme na pumpě za Hranicema a v rozmezí jedné minuty se setkáváme. Oba kucí mají hubu ve tvaru sladkého rohlíku, a je jasné, že špatná nálada nehrozí. Vyrazíme s krátkou zastávkou v Valmezu v Tescu, kde dokoupíme nějaké nepotřebné věci a RED BULL.
Máme před sebou cca 300 km a letíme, no spíše se couráme k cíli. Na Makově nás přidusil ukrajinský kamion s hořícími brzdami. Naše navigace pochybného původu nás vede jasně a jistě k cíli. Asi 30 km před cílem to vypadá, že bychom tam mohli být před 9 hodinou, což je super. To by ale na těch posledních 30 km nesměly být v asfaltu díry velikosti fotbalového míče (pro nesportovce – velikosti předního kola nejmenované baworské značky). Cesta se neskutečně natahuje a dojíždíme před 10 hod.
Camp vypadá super, pěkně to tam žije, Krtek nám dal k dispozici jednu cimru, tak jsme kromě Fanoša měli všichni postel jistou. Po shlédnutí velikosti pokoje jsme po sražení 2 postelí udělali Fanošovi luxusní místo. Nutno podotknout, že ho ani jednou nevyužil. Spal, kam ho RED BULL s vodkou zavedl, prostě jinde. Po zkušenosti z Šumavy to nepřeháním, protože ráno chci být závodníkem a ne zahradníkem v botanické zahradě.
Ráno dokončuji montáž roadbooku a jde se na rozpravu. Awia nás upozorňuje na šotoliny, kde se to dá parádně valit a driftovat, ale absolutně ne brzdit. No kdo by to od šotoliny čekal, že říkám si v duchu. Pak ještě nějaké upozornění na trialový prolog. Pozor na takový hup a slalom a takové zbytečné upozornění.
Máme čísla kolem 30, takže chvíli po 9 už se řadíme na start. Místo studování trialové tratě, oblížím svůj prověšený řetěz a už jdu na start. Lup a támhle je ten hup, o kterém mluvil Awia a už odšlapuji po asi 20 sekundách jízdy mi naskakují 4 min penalizace. Kur… říkám si, než stačím dokroutit hlavou jsem už u slalomu, první, druhá, brzda do pi…, zapomněl jsem vypnout ABS a šlapu znova a navíc jde motka k zemi. Pneu přejíždím bez problémů a kroutím hlavou ještě víc než poprvé. Jako kdyby nás na to Awia neupozorňoval. Po 2 minutách jízdy, jsem už vlastě 10 min na cestě. Nic se nedá dělat, trochu za to vezmu, následuje přejezd, kde jakž takž dodržuju rychlost, hlavně v obcích. Po chvíli vidím Ýbrce (setkání č. 1), po sjezdu na lesní šotolinku ho předjíždím a otvírám plyn. Tady už se nekrotím a jedu, jak umím. Předjíždím další jezdce Romana na Hajného Africe, Doktora s Jirkáčem.
Tady poprvé lehám, ale rychle jedu, rychle zvedám, Jirkáč mě dojíždí naskakuju a zase ujíždím. Ve sjezdu cca po 30 km předjíždím Matúše a Babčiho. Mávneme na sebe a letím dál. Po 40 km se stává neskutečné, dojíždím RadkaR6 a to je mi jasné, že tady se muselo něco stát. Radek stojí v brodu a nemůže jet, jdu ho tlačit, ale když už chytám za nosiče motka odskočí a Radek odjíždí. Jdu zpátky k motce přejíždím brod a přemýšlím, kde Radek chytil 20 minut sekyru. Radek nechytal sekyru, ale Radovana. A stalo se, že se jeden asfaltový poloměr zatáčky nesloučil s Radkovou rychlostí a opustil zatáčku po tečně. V těchto místech lehnul i Ikebara a závod pro něj bohužel skončil kvůli prasklé podsedlovce.
Přemýšlím a přijíždím k mláce, kterou chci objet protože, nechci riskovat utopení, pořadal mi ukazuje, že se to dá jet, tak shodím motku zpět do stopy a mlákou bez problémů projedu. Další políčko v roadbooku je mi osudné. Špatně odbočuji a jedu, najíždím si asi 10 km. Vracím se k začátku výjezdu, který se podobá výjezdu naznačeném v roadbooku. Odečítám špatné kilomenty, ale i tak mi asi 600 m chybí. Nádherný kamenitý výjezd tvaru ostrého V s kameny a kládami. Vyjíždím nahoru a pokračuju dále. Pak zastavuji rovnám si kilometry s roadbookem a zjištˇuji, že jsem měl projet checkpoint. Ten jsem neprojel. Vracím se dolů a ve výjezdu potkávám Romana s odloženou Afrikou. Ptám se ho, jestli jede dobře. Odpověď zní, já určitě jooo. Myslím si svoje a jedu dolů. Pod výjezdem, potkávám Ýbrce a Jirkáče, hmmm ty už jsem dnes taky viděl. Ýbrc mi ukazuje pole v roadbooku a směr, kde je checkpoint. (prý i chaloupku samotnou, ta už je ale mimo můj dohled). Jedu dolů a opět dle mého názoru míjím cestu po dalších km potkávám Matúše, rezignuji a nechávám se vést. Předjíždí nás dva rychlejší jednoválce, tak se jich chytám a jedu s nimi.
Ma další křižovatce, stojíme oba čučí do roadbooku a kroutí u toho hlavama, ještě že nemají chlapci hlavu na závit, jinak by hlavy z krku upadly. Rozhodnu se čekat na jistého Matúše, ten za chvílí dojíždí a potupně jak školáček, kterého vede maminka do školy se nechám vést na checkpoint. Mezitím nás znovu předjedou závitoví hoši, ale nechávám je jet. Na checkpointu srovnávám roadbook mrknu děkovně na Matúše a letím nahoru. Ani ne po 1 km je tu mně už známý výjezd. Na rozdíl od prvního pokusu řadím 2 a ve výjezdu předjíždím oba již dobře známé. Následuje blátivá pasáž. Snažím se držet vysoké tempo, asi 3x jdu k zemi, ale rychle zvedám. Při asfaltovém přejezdu to jednou taky nedávám a letím ze zatáčky ven, cesta je více než metr na polem, minimalizuji rychlost, zatáčka je přehledná pole krásné. Prostě ideální podmínky. Před hranou srovnám motku, prdel dozadu (tak jak mě to učil předseda) a jdu ven z cesty. Motka se odlepila z vozovky a následuje let, jak mrknu přes plexi, tak si říkám, že takhle vysoko a hlavně rychle jsem s touhle motorkou snad ani nikdy nechtěl být, sevře se mi zadnice, motorka ale krásně dosedá na obě kola v poli brzdím otáčím se a musím kus po poli, abych našel nižší místo na vrácení. Pokračuju dál, neubírám, zase tolik se nestalo.
Následuje lehčí off a pak zase zpět na asfalt. Lehká vlevo kolem budky a pak zase vlevo na asfaltovou cestu. Odbočku míjím a v dálce vidím křižovat cestu RadkaR6, jeho směr mě zmátne (má za sebou už několikakm smyčku) studuju jeho směr, roadbook, pak se několik km vracím, pak zase zpět, kde jsem potkal Radka, potkávám Ýbrce, po kolikáté už říkám si. Říká mi políčko, to vím, že zase nesedí, tak jezdím po asfaltce tam a zpět, naneště několik závodníků, kteří mě dojíždějí, bloudí úplně stejně, asi po 20-30 minutách to dávám do kupy s jedním z jedců na Aprilii. Letím nahoru a roadbook zase sedí, slastný to pocit.
Následují šotolinky, o kterých mluvil Awia. No zase tak hrozné to není. Dá se pěkně letět. Po obou stranách je uzký příkop snad 1,5 hluboký. Dívám se do roadbooku a trochu zpytuju svědomí a dumám nad svou navigační tupostí. V jedné zatáčce si chci trochu přibrzdit, šáhnu na páčku a v milisekundě mi proběhnou hlavou Awiova slova o brždění na této šotolince, vlastně jen 2 slova: „Brzdit nelze“. Pi.ááááááááá, snažím se, co nejvíce zatočit, brzdím, motku sklápím jak Dryml, do příkopy v podstatě sjíždím už v přímém směru, zůstávám v sedle, zastavuji. Nic se nestalo, ale není mi jasné, jak se odsud dostanu. Otočím se a tutéž situaci, řeší jezdec za mnou na Aprilii. Padá, ale motorka zůstává na cestě, jen je trochu stočená do příkopy. Jdu mu pomoct, zastavuje ještě jeden jezdec a motorku rovnáme. Přemýšlím, jak dostaneme tu moji z téhle šachty, když tohle byla taková dřina. Jdu k motorce, stojí sama bez stojánku startuju a jedu příkopou vpřed, po 30 m je vlevo vyfrézovaná drážka už od nějakého dobrodruha přede mnou. Motka se drážky chytá a z rigolu vyskakuje jak delfín. Kašlu na to, zbytek šotoliny jedu ne piano, ale pianissimo. Přijíždím k místu, kde jsem potkal Radka R6 a Ýbrce jedu do brodu a absolvuji závěrečnou blátivou pasáž, pěkný terén.
Ještě jednou míjím cestu a najíždím asi 1 km. Vzhledem k předchozímu drobnost říkám si. Do cíle zbývají asi 3 km a terén skutečně houstne ( v roadbooku označen jako těžká pasáž, s alternativou objetí se 40 min penalizací). Je to trochu boj, ale dá se to. Tlačím několik motorek, několikrát padám, rychle zvedám, ale dávám to bez pomoci. Dojíždím skupinu jezdců a Babčiho před poslední mlákou. V mláce stojí jedna motorka, kterou tlačím ven a po stranách v lese stojí ještě další dvě. Klukům pomáhám. Všichni zastavují, že mi také pomůžou, za což jsem vděčný. Lesem se mi to zdá těžké, mláku si proto středem pěšky procházím, lehce nad kolena. To bych mohl dát. Do mláky se rozjíždím, co to jde. Motorka vletí do mláky, boří se, odrážím se nohama, full gas, výfuky jdou pod vodu spíše pod bahno, ale díky rychlosti mlákou projedu. Zastavím a kontroluju barvu exhalací, které jdou z výfuku. Vše v pohodě. Po 1 km dojíždím do cíle. Dívám se na katičku, najel jsem si cca 40 km, nevím přesně. Kontroluju barvu oleje. Vše v pořádku. Potkávám RadkaR6. Sdělujeme si zážitky. Mířím do campu. Měl jsem plnou nádrž, ale díky bloudění mně posledních 6 km svítila rezerva do kempu je to asi dalších 35, snad mi vyjde fuel, říkám si. Dojíždím do campu, kde mě vítá osprchovaný usměvavý Ýbrc s Jirkáčem a spol.
Deratizuju se, otvírám sedmičku vína, párty začíná. Pak už jen víno, kamarádi, zážitky a hodně RED BULLU, že Fano a Ýbrci.
Kuci se pěkně umístili, Radovan 3, Jirkáč 4, Ybrc 5.
Gratuluji.
A příště zase.
A ještě special thanks to Awiovi a jeho týmu za špičkově připravenou akci. Díky, jste borci !
cestopisy
