Motoreport

Plán byl jasný – projet Maroko za 3 týdny a vidět z něho co nejvíce, projet se pořádně offroad a zařádit si na písku v poušti (což se podařilo J ).

Posádky byly v následujícím složení :                        KTM LC4 Adv. – Mike

                                                                                KTM LC4 Adv. – Šárka  vs. Ondra

                                                                               Honda XR 650 – Milan vs. Ondra

                                                                               Land Rover Def. – Martina, Ondra

Neděle 12.10.2008

 V Malaze jsme se všichni šťastně shledali na letišti. Nalodili jsme se a přesunuli do cca 70km vzdáleného kempu u města Antequera. Zde bylo domluvené hlídání přívěsu po dobu našeho výletu.

Pondělí 13.10.2008

 Krásně vyspaní, dobře nasnídaní, skvěle naladění jsme asi ve 13h vyrazili po nákupech a na benzínku. Jenže všude bylo zavřeno, protože Španěli slavili jakýsi státní svátek. Celí hladoví jsme konečně našli restauraci a dali si pěkně do čumáku. Pokračovali jsme přes Malagu směr trajekt v Algesiras. Na jedné benzínce jsme si pomocí mobilu vyhledali kemp na přenocování ve městě zvané Mijas. Město jsme našli celkem dobře a dojeli jsme do samého centra. Tady Mike zavolal ženský z kempu, kde že to má přesně být. Cestu nám popsala značně zmateně a tak jsme jezdili a ptali se a jezdili a ptali se a jezdili a ptali se… až jsme se úplně ztratili. Po značně dlouhé době jsme se rozhodli vrátit se zpět na dálnici a že zkusíme onen kemp najít znova. Jenže nikde nic. Celí zoufalí jsme zastavili u luxusního hotelu a po optání v recepci jsme konečně záhadu s kempem rozluštili. Kemp se nachází úplně jinde a adresa, kterou stále hledáme je pouze fakturační. Hustý! Měli jsme dvě možnosti 1)zůstat v hotelu za 35€ na osobu nebo 2)jít hledat další kemp. Ačkoliv bylo 23:30, jali jsme se hledat další kemp. Mike ho zase našel v telefonu i s popisem trasy kudy k němu. Martina dělala navigátora a já se prodíral s trakem noční dopravní džunglí. Ze směru jsme se ztratili naštěstí až ke konci. Poradil nám až milý chlapík – hlídač kruhového objezdu (divná funkce). Hurá!!! Byli jsme na místě. Rozložili jsme se stany, vypili pár piv z ještě otevřené restaurace, snědli jsme polívku z pytlíku a v 01:45h tvrdě usnuli.

Úterý 14.10.

 Ráno jsme se pustili do opravy spínače brzdového světla u Mikovi motorky a než jsme našli vhodné řešení, tak bylo po poledni a hladoví vyrážíme směr Algeciras. Po cestě jsme vzali útokem Carrefour a s plnými pupky jsme si to zamířili na trajekt do Marokááá J. Lístky do města Ceuta kupujeme až v přístavu. Ceuta je už sice v Africe, ale patří ještě Španělsku. Plavba trvala půl hodiny, která nám sotva stačila na vyplnění papírů. Na druhém břehu tankujeme všechny stroje a plníme i kanistry. Vydáváme se k hranicím s Marokem. Najednou se ocitáme v úplně jiném světě. Všude zmatek, milion ošuntělých lidí s igelitovýma pytlema, ostnatý dráty, troubící auta a úředníci s vysačkama na krku. Jeden se nás ujímá a za úplatek nám radí jak a co a kde vyplnit.

Koukáme kolem sebe s nedůvěrou a chceme být už pryč. Po pravé straně přes ostnatý dráty pašeráci přetahují igelitky a vesele putují po skalách, musím uznat že maj fakt kondici – ty skály byly celkem vysoký. Úředník nám ještě za sušenky a tužky poradil dobrý kemp Azalia, který je prý tak půl hoďky cesty od hranice. Ok, tak tam pojedem, i když je to na druhou stranu, než máme v plánu. Je to přece jen půl hodiny. A tak jedeme směrem, kudy nám poradil. Ale nikde nic. Ptali jsme se i domorodců, každý nás posílal někam jinam. A zase nikde nic. Až jsme se dostali na novou dálnici a po ni jeli směr Tanger. Pořád ale nic a tak jsme sjeli, zaplatili mýto otočili se, zaplatili další mýto a že se teda vrátíme do Ceuty (arabsky Sebta). Těsně před Ceutou nabíráme původně plánovaný směr, tedy do  Tetouanu. Podle průvodce a GPS jsme pak našli kemp v městě Martil. Už mě to ptaní se místních nebavilo a rozhodl jsem se jet jen podle GPS. Byl ale zavřený. Už už jsme chtěli přespat někde v bažinách, ale nedalo nám to a tak jsem ťuknul do chytrého stroječku a už nám ukazoval další kemp cca 7km od stávající pozice. Vyrážíme. Měli jsme kliku. I když bylo už 23:30h kemp měl ještě otevřeno a těsně po našem příjezdu zavřel. Rozložili jsme spaní a dali jsme na výzvu místních restauratérů postávajících před lokálem a jali se večeřet v 01:00h v noci (cz času). Skvěle jsme se napápli a šli chrnět.

Středa 15.10.2008

 Ráno nás probudil amplion, ze kterého mezuín pěl šaláhovi a svolával muže k motlitbě. Znělo to jak protiletadlový poplach. Pomalu jsme se začali chystat k odjezdu. Zjistil jsem, že mám na nohou asi 20 štípanců od místních komárů, které mě svědí až do teď – hrůza.Vyrážíme směr Tetouan a celkem se nám i daří. V centru sice trochu bloudíme, ale nakonec jsme se vymotali a cesta pěkně ubíhala. Kolem nás hory, pole, vesnice. Podél silnice lidi, kozy, osli, koně a tak. Á najednou… Máme tu první defekt. Milanova sjetá zadní guma už to nevydržela. Zastavujeme a měníme jak duši tak gumu.

Kolo je konečně na svém místě a kolem 17:30 vyrážíme směr Volubilis. Do Volubilis, starého římského sídliště jsme dorazili se západem slunce. Udělali jsme pár romantických foto. Kemp jsme našli podle průvodce asi 9km směr Meknes. Před třiceti lety musel být kemp vrcholem luxusu, ale teď jen chátrá a chátrá. Teplá voda zbyla jen na holky a my se jali vařit kuře s těstovinami. Mňam. Taky jsme už měli pořádný hlad. Za celý den jsme snědli jen něco k snídani a pak 2 kousky chleba při výměně Milanovi pneu.

Čtvrtek 16.10.2008

 Vstávali jsme ještě za tmy (cca 6 hodin českého času). Pobalili jsme všechno, zbodli snídani a vyrazili na prohlídku do Volubilis. Vstupné bylo 10DH na osobu + za 150 jsme si najali průvodce. Byl fajn, sami bychom se tam asi ztratili…

Kupujeme pohledy, posíláme všem blízkým a vyrážíme na další cestu. Vedro bylo hrozný (asi největší za celou dobu) L. V Meknes tankujeme a vyměňujeme peníze a rychle spěcháme z města ven. Byl tam neuvěřitelný šrumec a chtělo se nám všem hrozně na záchod J. Dalším cílem bylo město Azrou. Tady jsme chtěli něco sníst a doplnit zásoby na místním trhu. Zaparkovali jsme v postraních uličkách, jelikož na hlavní třídě bylo hrozně moc nabízečů čehokoliv. Vyrážíme na procházku, procházíme skrz trh a pokračujeme dál na hlavní třídu. Tady se necháváme odchytit prodavačem koberců. Ten si nás usazuje do krámku a začíná show. Nejdřív nám všechny rozbalil a ukázal, popsal z jakého jsou materiálu a co znamenají všechny ty ornamenty. Pak jsme vybírali komu se který líbí nebo nelíbí – Ažma (špatný) x Chali (dobrý). Nakonec nám jich zbylo 5, pro každého jeden. Pak následoval další národní sport – smlouvání. Dobrali jsme se na „global price“ za všechny koberce a všichni byli spokojeni.

Pokračujeme dále v nákupech. Chleba, balenou vodu, sušenky, sýr a tak kupujem prakticky hned vedle v krámku. A tady nás čeká velký šok. Poprvé zjišťujeme, že místní čas je T – 2h tj. 17h cz je 15h Maroc. Z Azrou jsme vyrazili na první offroad etapu a to přímo do cedrového pralesa mezi makaky. Na první pohled vypadal les jak z třetihor a já každou chvíli čekal, kdy na nás vyběhne nějaká ta přerostlá ještěrka J. Všichni jsme si užívali polňačku, kaluže a přírodu.

V lese to bylo taky něco. Tahle pohoda ale netrvala moc dlouho. Mike a Milan nás chtěli vyfotit a tak zastavili u kraje cesty a zaujali pozice. V tom momentě se Mikova oranžáda propadla a naneštěstí spadla nádrží přímo na šutrák. Nádrž to nevydržela a praskla. Všude stříkal benzín. Byli jsme nuceni opravovat a kempovat uprostřed cedrového pralesa J. Ještěže jsme vezli tolik toho nářadí. Oprava dopadla dobře (obroušení hran a laku , lepení tekutým „kovem“). Holky mezitím uvařili torteliny a pěkně se mázlyJ. Noc byla dosti chladná cca 4 °C.

Pátek 17.10.2008

Všude vlhko. Mokré stany, mokré ručníky a vše co bylo venku je mokré. Sušíme na prvních paprscích sluníčka, snídaně, kontrola slepení nádrže… Zabaleno vyrážíme. Jedeme přes hory a doly, všude nádherná panoramata, tak fotíme a točíme. Když tu náhle Milan skáče před trak z vyvýšeninky a podjíždí mu přední kolo a Milan se klouže i s moto po boku… Vybíháme z traku a Milan už se sbírá a říká že cítí koleno. Tak ukaž. Má to rozseklé od chrániče. Ošetřujeme mu to desinfekcí a lepíme rychlými stehy. Mezi tím nás objevili místní. Ve chvilce je jich kolem nás asi 10 (do teď všude pusto a prázdno). Jednomu chlapíkovi jsme postříkali škrábanec Septonexem a jsou spokojení.

Jede se dál, dorážíme na hlavní silnici vedoucí směr Midelt. Ve městě Zeida kupujeme vodu a chleba i nějaký ty trilobity. V restauraci za městem byl klid a pohoda. Každý jsme si dali tajine (marocké národní jídlo) a salát a byli jsme v poho. Kemp byl už jen 8km po hlavní a tak jsme si jídlo vychutnali. Kemp před Vysokým Atlasem založil jeden z cestovatelů pro cestovatele a tak i podle toho vypadal. Teplá sprcha! Nádhera! Dokonce měli i licenci prodávat alkohol. Ochutnáváme místní víno. Hodilo se spíš na svařák a plánujeme další trasu. Vzhledem k nabranému zpoždění, stavu Milanova kolena a doporučení místních i holandských cestovatelů volíme přejezd Vysokého Atlasu po silnici místo původního dvoudenního offraodu.

Sobota 18.10.2008

 Budíček v 9 našeho (7 marockého), k snídani je klasika – arabský chleba a marmeláda, balení a odjezd kolem 11 hodiny po silnici přes Atlas do Er Rachidia. Projíždíme jednou z nejkrásnějších soutěsek v Maroku jménem Ziza – opravdu úchvatné.

Míjíme El Rachidii a pokračujeme dále směr Tinerhir. Na oběd zastavujeme ve městě Goulmima. Směrovky se skříženou vidličkou a nožem nás navedou do vily španělské učitelky – oáza klidu a pohostinnosti. S plnými bříšky a úsměvem na rtech pokračujeme dále. V Tinerhir se fotíme na vyhlídce, kde se samozřejmě pohybují „nabízeči“ všeho.

Koukli jsme se ještě na soutěsky Todry „Bránu do Atlasu“ a šupajdili jsme do kempu v oáze.

Ubytoval nás výřečný Mr.Day, který nepohrdnul ani slivovicí ani pivem J. K večeři nám udělali brochette (brošet - špíz) a super extra mastný hranolky. Večer trochu pršelo.

Neděle 19.10.2008

 Probudili jsme se do chladného a pošmourného rána. Dáváme si studenou sprchu a míříme na písečné duny do Merzougy. Ještě jsme neujeli ani 5 km z kempu a začíná vydatně pršet. Nepřestává až do Merzougy. Nabýváme dojmu, že jsme trefili to nejhorší počasí v Maroku. Jsme na místě. Hned z první se jedeme podívat na duny. Nedalo mi to a s plně naloženým trakem vyjíždím na první dunu a začínám blbnout … mno asi po čtvrtém výjezdu na dunu jsem málo „gasoval“ a následoval efektní záhrab. 

Mno hrabu tam a zpět, řadim redukce, zavíram diferáky a nic. Lezu ven, beru rejč a hurá odhazovat, jelikož vyprošťovací rohože jsou úplně zabarikádovaný věcma. V tom se sjíždí všichni místní a radí, tlačí, pomáhají odhrabovat. Tlačí nám „fosils“ a my stále hrabem J. Trak jsme vyprostili až za pomocí místního borce, co nám pak i ukázal, jak jezdit na dunách s trakem. Za výpomoc nás pak nasměroval do svého hotelu za 200DH na noc i s večeří a snídaní na osobu. Byla to luxuska.

 Hned jsme si poručili rychlý oběd – omeleta a salát. Po jídle se vrháme na servis moto a holky šli udělat nějaké to foto do pouště. Měníme olej, řetěz a pastorky a kecáme s místníma, kteří nás pozorují u práce a pak zužitkovávají „vyhozené“ součásti a kapaliny. Po večeři nás místní „animatoři“ zatáhli do společenské místnosti, kde se tančilo a zpívalo. Ať žijí africké rytmy. Pořád jsme řešili další náš postup směr Zagora. Bohužel jsme nemohli absolvovat naplánovanou etapu Merzouga – Tasgounite, jelikož 90% oblasti bylo pod vodou. Zkusili jsme si domluvit průvodce, ale ten byl moc drahý a tak tuto etapu oželíme, Jako záplatu domlouváme výlet kolem oblasti Erg Chebbi. Jdeme spát a všude kolem nás smrdí vyprané prádlo. Ano smrdí. Vytvořili jsme pračku z jedné plastové krabice, dali jsme do ní špinavé prádlo, teplou vodu a prášek a nechali jsme to kodrcat v traku. Jenže jsme tam dali dohromady vše i s radioaktivníma ponožkama. Fuj. Veškeré prádlo chytlo božskou vůni! Dobrou noc.